soukromé stránky Johanky a Ondřeje

Tak jsme tady zase – další pokračování příhod z cest. Ráno jsme v Hveravelliru vstali pozdě – pořád pršelo a nám se nechtělo z postele. Nakonec jsme se nějak vykopali a obratem se naložili do toho teplého jezírka a byli jsme tam sami a asi budeme na všech prospektech především francouzských cestovek, protože vždycky přijel autobus plný především francouzů, ti vyskákali ven, došli k jezírku a vyfotili si nás jako velkou atrakci a zase honem odjeli. No, nechtělo se nám ven. Ale pak jsme už byli natolik prohřátí, že já jsem si chodil lehat vedle do studeného potoka, abych to teplo nějak z těla vyvanul. A pak jsme se přece jenom sbalili, okoukli všechny ty fumaroly, solfatary a mofety (to si pamatuju z gymplu !!!) nad jezírkem a vyrazili na jih. Obratem jsme odbočili z F25 směrem na východ na F347, mají tam být ještě nějaké další horké prameny, ale v hlinitém kopci stál autobus, nad ním vyhnaní všichni pasažéři a autobusák byl evidentně rád, že se mu ten klouzající autobus podařilo zastavit ještě před tím, nežli i s ním a všemi lidmi spadl ze stráně dolů. A tak mu podložili kola velkými kameny, pršelo jim na hlavu a čekali na spásu, v čemž jsme jim nemohli sloužit a já jim to tak trochu přál – nemají tahat do hor autobus (byť terénní islandský). A my jeli dále na jih, počasí se vybralo, jenom fučelo, ale to je lepší, nežli když prší. Vybrali jsme si skoro poslední cestu necestu vnitrozemím, byla zajímavá a krásná, hlavně také proto, že bylo hezky. Je až neuvěřitelné, jak počasí dokáže ovlivnit vnímání místní krajiny. Nocleh jsme našli u potoka před brodem, ráno jsme se probudili do slunečného počasí, sice foukalo, ale bylo sucho, vyndali jsme z auta všechno co šlo, hlavně tu slavnou peřinu a sušili asi dvě hodiny. Při cestě na jih jsme narazili na malý kostelík u farmy a protože jsme zvědaví a kostelíky neustále navštěvujeme, udělali jsme totéž, i když stál uprostřed dvora oné farmy. K našemu překvapení byla před ním tabule s informacemi pro turisty, ze které jsme se dozvěděli,k že je to snad nejmenší kostel na Islandu. Na fotkách je to dobře vidět. Já jsem se tak vžila do své práce, že jsem vstoupila na pidi kazatelnu a začala do prostůrku, ve kterém seděl pouze Ondřej, hřímat proti hříchu. Samozřejmě jsem byla proti. S Ondřejem to ani nehlo, budu muset asi hřímat jinak. Potom jsme se vydali do Porsmorku - to je hlavní místo, kam prý islanďané jezdí na víkend. Báli jsme se množství lidu, byla sobota, ale ukázalo se, že díky dešťům jsou řeky natolik plné vody, že se tam skoro nedá dostat. Kousek od brodu, kde jsme to my vzdali, zapadl do řeky terénní autobus, tahali jej nejprve náklaďákem, ale ani ten nic nezmohl a pak i druhým autobusem, táhli, táhli, nakonec vytáhli. A hned vedle u brodu, kde jsme my brodili tam a zpět jedna radost stál Ford Explorer a asi mu natekla voda do koleček, protože se úplně zbláznil. Klapal zrcátkama, blikal a troubil a nakonec si sám otevřel kufr (v něm byla plná výbava cestovatelů, co si jej asi pronajali a pak namočili) a stál tam opuštěný přes noc, nežli si pro něj přijeli s odtahovou. No a pak v tomtéž brodu zapadlo další auto (Hyundai SantaFe) a když ho vytáhli, tak z něj tak legračně crčela voda a řidič bezradně postával okolo. No, byli jsme rádi, že netahají nás. My se krásně prošli okolo ledovce a pak vyrazili na jih. Dole na jihu jsme si řekli, že by bylo krásné nocovat u moře na pobřeží. To se krásně rozhodne, ale tady hůř udělá – k moře nevedou skoro žádné cesty, pouze přes pastviny, které jsou oplocené. Nejprve jsme to zkusili podle mapy, kde vypadalo, že to k moři povede, ale nevedlo – skončili jsme od moře kousíček, ale mezi námi a pláží byla docela velká řeka. Ale po pláži jezdili nějací místní a lovili tam ryby. Ti se tam museli nějak dostat, to dá rozum, A tak jsme zkoušeli dále. Už to vypadalo beznadějně, byli jsme zrovna u nějaké farmy, kde cesta opět skončila u plotu s býkama a v tom vidíme, jak ti z pláže jedou za tím plotem k nám. I pohovořil jsem s nimi a bylo mi řečeno, že jsou tam sice dva ploty, ale projet se to dá, jenom prý potřebuji souhlas majitele pozemku, abych mohl projet (při tomto tvrzení se ale velmi smáli a já jsem nabyl podezření, že toho majitele dobře znají a právě mu ukradli ty ryby) a tak jsme vyrazili přes ploty a k moři dojeli. Já se koupal – kdo může říci, že plaval v severním Antantiku ?? Já tedy už ano. No a v pondělí bylo krásně a my došli k tomu, že chceme vidět sopku Laki a celou tu spoušť, co tam před cca 250 lety napáchala. A tak jsme jeli k Laki, vylezli na vrcholek a pochodili celé okolí a bylo moc krásně a bylo to prima. No, ale všechno jednou končí a nám jede ve čtvrtek loď a tak musíme do přístavu a od Laki je přístav tak 500 km a tak jsme sjeli dolů opět na silnici č. 1, nakoupili další místní lehké pivo (těžké mají jenom ve Vínbudu, je drahé a není nic moc) a od té doby jedeme domů. A doma budeme v neděli, můžete nám zavolat.

Srdečně zdravíme z cest

Ondřej a Johanka