soukromé stránky Johanky a Ondřeje

Zpráva z prvního týdne

Vyrazili jsme v pátek z rána, bylo strašné vedro, vařili jsme se v autě celý den; Nejprve do Prahy a pak přes Ústí do Německa. V Ústí jsme usoudili, že si dáme něco k obědu (byly asi dvě odpoledne), najít v Ústí nad Labem hospodu, kam by se hodilo zajít na jídlo je docela jmění, ale nakonec jsme našli jednu mexickou a bylo to dobré. A pak už do Němec.

Rozhodli jsme se, že projedeme Berlín napříč. Bylo sice pátek odpoledne, ale spolíhali jsme na to, že všichni budou vyrážet z města ven a my krásně projedeme. Tato úvaha se ukázala správní pouze částečně, někteří z těch, co vyráželi ven se navzájem pobouralo a ucpalo průjezd městem tak, že jsme strávili hodinku ve frontách u letiště Tegel, než se nám podařilo se z města vymotat. Pak to bylo až do Dánska bez problémů.

V Dánsku koupel v moři, bylo překvapivě teplé a pak do Hanstholmu do přístavu čekat na loď. Jízdenku jsme měli, vše proběhlo ráz naráz, v 18:00 vyplouváme směr Faery a Island. Na lodi (Norčina) jsme ubytování v tzv. couchettes, což jsou lehátka v kóji po devíti (vždy tři nad sebou) na palubě umístěné pod palubou na auta (a tedy i pod čárou ponoru). Spaní je to poněkud stísněné, hlavně pokud ležíte na lehátku, co je až nahoře pod stropem – to je pak strop tak 15 cm nad nosem, otáčí se blbě a kolena se nedají pokrčit.

Počasí ale bylo krásné, 30 hodin cesty na Faery uběhlo rychle.

Na Faerách jsme byli v 23:00, takže se dalo jenom dojet do místního kempu (tam se postupně sešla skoro celá loď) a spát.

Faery jsou takové kupy zatravněné hlíny beze stromů uprostřed oceánu. Je tam docela dost městeček a obydlí, skoro na sebe navzájem vidí. Připadá nám, že se dříve asi živili především lovem velryb a poté, co jim to zatrhli, tak chytají v moři vše, co se chytit nechá. A Dánové do nich asi sypou těžké peníze – skoro všechny silnice jsou nové, staví se na každém rohu. Nepřipadalo nám, že by místní ekonomika mohla mít takovou výkonnost, aby na to všechny vydělali. Takže opět přišly na řadu moje konspirační teorie o vojenském významu Faerských ostrovů. Projezdili jsme to tam křížem krážem, ke konci druhého dne jsme se děsili jediné ho – že nám ujede loď na Island a my budeme muset na Faerách strávit ještě další týden. Opravdu toho tam na dělání není moc.

Ale Norčina neujela, za dalších 15 hodin jsme na Islandu. Celní kontrola se omezila na dotaz, jak dlouho hodláme na Islandu pobýt a naše sdělení, že tři týdny danou dámu evidentně uspokojilo natolik, že ani nechtěla vědět, kolik vezeme piva (plné auto), sádla, sýrů a tak.

Začali jsme nákupem místních potravin a zjistili jsme, že je Island v podstatě docela levná země. Sice se tu všechno počítá na tisíce, ale 1 000 ISK je 150 našich a za tohoto poměru jsou ceny základních potravin cca dvojnásobné oproti našim (levnější jsme zatím našli jenom cibuli a uzeného lososa – toho kupujeme denně). Litr nafty je za 179 ISK, to je cca 27 našich, zkrátka levná země. Vyměnili jsme v bance 600 USD a vyfasoval jsem 75 000 islandských, cítil jsem se úplně bohatý (před třema lety byl kurz cca trojnásobný – tedy za 1 000 ISK 450 našich).

Počasí žádné moc horké, ale skoro neprší.

Hned ze začátku jsme se rozhodli, že vyzkoušíme nějaké drsnější dobrodružství na vnitrozemských cestách. Vyzbrojeni knihou od Suchardy a vozem Mitsubishi jsme vyrazili směrem k ledovým jeskyním (omlouvám se, že nebudu psát čísla silnic a přesná jména, ale nemám tu po ruce mapu a sám si je nepamatuji). Cesta vedla pustinou, samá láva a poušť. Mezi tím pemza a lávový popel. Krajina, na kterou jsme zírali zcela nevěřícně. Vše pusté, občas travička, ale jenom občas. Cesta prašná, často „roleta“ (zatím jsme z auta co jsem našel vyklepali jenom dva šroubky, ale ty jsem hravě nahradil kusem drátku), kamení, hluboký písek, lávový popel. Všude velmi jemný ale ostrý prach, co vleze všude. Občas brod přes řeku, ale zatím žádný tak drsný, jako byl trénink na Jihlavce (voda nikdy nešahala výše, nežli je průměr kol). Nakonec jsme dojeli do kempu pod ledovcem (noc na osobu 900 ISK, teplá sprcha 400 ISK). Správcová pravila, že je dnes zima (byly asi 4 stupně nad nulou). I zajímal jsem se, zda je to na Island normální. I pravila správcová, že na Islandu je normální všechno – 4 stupně v červenci jsou normální. 20 stupňů – to je normální taky. Prý koncem črvna tam bylo 20 stupňů každý den – normální. My jsme si z toho vyvodili závěr, že země je to krádná, ale příště snad by bylo lepší sem jet v létě. Přece jenom, 4 stupně je dost kosa, zvláště pokud k tomu ještě pořád fučí.

Přespali jsme první noc na Islandu, druhý den krásné počasí, že vyrazíme k ledovcovým jeskyním. Správcová pravila, že to klidně jde, ale je tam po cestě jeden blbý brod a že je lepčí jej nejprve vyzkoušet a že neví, jak půjde projet. vyrazili jsme statečně, po cestě jsme narazili na takový potok, co přes něj byl brod. Ale moc vody v tom nebylo, i usoudili jsme, že to jen nějaký dílčí brodík a ten blbý je až dále a bez bázně jsme se do něj vrhli. Je pravda, že na druhé straně se z té řeky dost blbě šplhalo po velmi příkrém břehu, ale autíčko to vyhrabalo bez mrknutí oka a my pokračovali dále vyhlížejíce konečně ten slibovaný drsný brod. Když jsme dorazili do místa, kde cesta skončila a žádný další brod tam už nebyl, tak jsme pochopili, že jsme jenom tak omylem překonali onu obávanou překážku na cestě.

Jeskyně byly krásné, potok, co z nich tekl je teploučký, umyli jsme aspoň nohy.

Pak cesta zemí nikoho k sopce Askja. Tam jsme měli nejprve pocit, že tam někdo navozil nějaký odpad z hutí – samá struska a smrad jako na Ostravsku. Taková to tady mohla být pěkná příroda, kdyby sem nikdo nevozil ten binec. Pak nám došlo, že ten binec je vyteklá láva ze sopky, co naposledy soptila někdy před 40 lety. Nahoře je veliký kráter, v něm jezero a vedle toho jezera ještě jedno malinké, co je teplé, smrdí po vajíčkách a krásně se v něm koupe nahatej (jak píše průvodce „na islandský způsob“).

Spali jsme kousek za sopkou uprostřed divočiny, v noci úplné ticho, jenom ta tma se tu nekoná.

Další den na sever k vodopádům Sellfoss a navazujícímu kaňonu ledovcové řeky. Všude samá láva v tisíci formách, pro nás dost neobvyklý pohled. Varhany u Kamenického Šenova by tady asi rozebrali do silnice, protože to tady není vůbec nic neobvyklého. Další den jsme pochodili po kaňonu, dost jsme se uťapali a skončili na noc na parkovišti nad mořem, kde ve skále žili rackové a papuchalci,

No a dnes jsme dojeli do Husaviku, nakoupili lososa a pohlednice a vyrazili na pozorování velryb. Pršelo, fučelo, zima bylo, jezdili s námi přes tři hodiny, ale z velryby jsme nezahlédli ani ploutvičku. A tak pravili, že můžeme s nima jet v ceně někdy příště – i objednali jsme se na zítřek na 12:00 (to je 14:00 v Česku, tady je o dvě hodiny míň). Uvidíme, jestli budeme úspěšnější.

Zase podáme nějakou zprávu.

Johanka už spí, půjdu spát taky, tady je jedenáct v noci, v Česku je jedna po půlnoci, venku je dnes nevlídno.

Dobrou noc

Ondřej a Johanka