soukromé stránky Johanky a Ondřeje

Už jsme na Sardinii čtvrtý den. Máme se skvěle, vše v pořádku. Vyjeli jsme z Olbie na jih, první dojmy dle očekávání strašné. Tisíce hotelů, placený přístup k plážím (a to jsme nebyli na Costa Smeralda, kde se na pláž bez diamantových šperků ani nesmí), všude hromada lidí. Ale jak jedeme na jih, tak se vše zlepšuje. Hotely zmizely, turisté taky, občas potkáme nějaké Němce nebo Holanďany, ale jinak je to tu docela opuštěné. Zcela překvapivě se zatím jako největší problém jeví zbavit se odpadu. Jak jsem psal, že v pevninské Itálii jsou kontejnery na odpadky skoro všude, tak tady není vůbec nic. Nakonec jsme zjistili, že nejspolehlivější cestou, jak se odpadu zbavit, je zastavit u benzinové pumpy, kde nějakou možnost odpadky vyhodit mívají, někdy i s kontejnery na sklo a plasty, ale to není vždy. Potkat třeba odpadkový koš na veřejném místě ve městě, je skoro nemožné. Ve čtvrtek jsme objížděli nuraghi – to jsou čtyři tisíce roků staré kruhové stavby z kamenů, o jejichž účelu se toho mnoho neví, ani kdo je vlastně obýval. Byly z toho postavené celé vesnice, kruhová stavba se střechou ze dřeva – prý podobné stavby donedávna používali místní pastevci jako úkryt. Včera jsme jeli do lokality Tiscali, což je jeskyně ukrytá v horách, kde asi před sto roky také objevili nuraghskou vesnici. Podařilo se nám najít popis cesty a tak jsme srdnatě vyjeli. Věc se zkomplikovala v okamžiku, kdy byla u silnice cedule, že silnice za 7 km končí, protože tam není most. Dle zásady, že místní se nějak i bez mostu musí na druhou stranu dostat, jsme do toho statečně vjeli a hle – po 7 km skutečně most chybí, právě staví nový. Johanka už pomalu podléhala malomyslnosti a chtěla jet zpět, ale jel okolo jakýsi chlapík a já se s ním (za pomoci google translatoru) dal do řeči a on (tedy google) pravil, že máme jet 100 metrů zpět a odbočit vlevo a pořád vlevo a že tam je starý římský most, který se to dá přejet. I otočili jsme to, cesta uzoučká mezi olivovými stromy, ale na konci opravdu úzký kamenný most (kdyby mi to ten chlapík neřekl, tak bych nikdy neměl odvahu na ten most vjet) a dalo se dostat na druhou stranu. Dále to už šlo dle popisu. Cesta se zužovala a postupně ztrácela asfalt a další atributy sjizdnosti. Bylo zajímavé sledovat, jak postupně u cesty na místech, kde se to dalo, zůstávají stát auta různých kategorií, nejprve osobáky prosté, pak osobáky tvářící se jako SUV a když tam stál i Defender, tak jsme usoudili, že je i pro nás čas toho nechat (tou dobou to byla velmi rozbitá skalní serpentinová stezka) a dál jít pěšky. Vyšplhali jsme na horu k jeskyni, tam nás lehce překvapil výběrčí vstupného (celou dobu to vypadalo, jako naprostá pustina, kam lidská noha nevkročila), ale byli jsme připraveni. Vesnice krásná, hory nádherné. A pak zase dolů, hledáme místo ke spaní (to znamená odbočit ze všech hlavních cest, abychom se zbavili lidí a aut) – opět silnice postupně ztrácí na průchodnosti a nakonec končí u spadlého mostu. Johanka se už dostává do dobrodružného režimu a tak vylezla z auta došla k mostu a pravila, že hned vedle je krásný brod, to nebude problém přebrodit (nebyl), spali jsme hned na druhé straně, úplné ticho, v noci docela zima, ráno nás vzbudily krávy o ovce, co šly okolo na pastvu. Teď pomalu jedeme na jih, nakoupili jsme zásoby na neděli (netušíme, jak tady mají obchody otevřeno), sedíme u kafe v cukrárně a všechny pozdravujeme. Ondřej a Johanka